Back بير جينت Arabic Peer Gynt AST Per Günt Azerbaijani Peer Gynt Catalan Peer Gynt Danish Peer Gynt German Peer Gynt English Peer Gynt Esperanto Peer Gynt Spanish Peer Gynt Estonian

Peer Gynt

Peer Gynt
AutorHenrik Ibsen
Původní názevPeer Gynt
ZeměNorsko
Jazyknorština
Žánrverse drama
Datum vydání14. listopadu 1867
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Peer Gynt je dramatická báseň ve verších o 5 dějstvích, kterou napsal Henrik Ibsen v Itálii roku 1867. Ibsen přiznal, že ji původně psal pouze jako knižní drama a neuvažoval o jejím scénickém uvedení. Poté, co divadla projevila zájem tuto hru inscenovat, nechal k ní složit hudbu, která ovšem hru romantizuje a svádí k jednostrannému výkladu. Hudbu k scénickému uvedení Peera Gynta složil Edvard Grieg, který tak učinil v podobě dvojdílné orchestrální suity jménem Peer Gynt. Tyto skladby patří k vrcholům Griegova díla, nejznámější jsou části „Ve sluji Krále hor“ a předehra ke čtvrtému dějství „Ranní nálada“. [1] [2]

Premiéru Peera Gynta uvedlo 27. února 1876 Christianské divadlo (Christiania Theater) v Christianii. Česká premiéra uvedení se odehrála v Městském divadle na Královských Vinohradech 24. května 1916 v překladu Karla Kučery. V Národním divadle byl poprvé Peer Gynt uveden až 22. října 1994.

Na postavě titulního hrdiny zpodobňuje dramatik povahové stránky norského lidu. Vyjadřuje se tu k mrtvé myšlence skandinavismu. K tomuto tématu se vztahuje ještě Ibsenovo drama Brand, který ovšem s Peerem Gyntem ostře kontrastuje. Brand zobrazuje nekompromisního idealistu, který je pro svou vizi schopen obětovat úplně všechno. Naopak Gynt je muž, který problémy obchází a vyhýbá se jim.[1]

Jméno a základní situaci pro svého hlavního hrdinu našel Ibsen v pohádce Petera Christena Asbjørnsena. Z tohoto příběhu vychází celá první pohádková část. Tato Ibsenova hra je žánrově proměnlivá a obsahuje mnoho fantazijních prvků, mísí realitu s fantazií. [3]

Peer je ztělesnění polovičatosti, je to lhář a mluvka, který se snaží všemu vyhnout a nic nedokáže dokončit. Je to egoista, který se řídí heslem vaer deg selv nok („žij sám pro sebe“). Peer neustále mění názor a nikdy nezíská žádnou identitu. Jako protiklad tu vystupuje Solvejg, na které Ibsen ukazuje, že zbavit se egoismu znamená být tu pro druhé. [2]

  1. ↑ a b PALLAS, Gustav. Henrik Ibsen: studie životopisná a kritická. V Praze: Sfinx Bohumil Janda, 1927, 120 s., [8] l. obr. příl.
  2. ↑ a b HUMPÁL, Martin, Helena KADEČKOVÁ a Viola PARENTE-ČAPKOVÁ. Moderní skandinávské literatury 1870–2000. Vyd. 2., dopl. a rev. Praha: Karolinum, 2013, 472 s. ISBN 978-80-246-2395-5.
  3. ↑ CEJPEK, Václav a Karolína STEHLÍKOVÁ. Ipse ipsa Ibsen: sborník ibsenovských studií. Vyd. 1. Soběslav: Elg, c2006, 244 s. ISBN 80-239-6129-2.

Developed by StudentB